jsou příslušenstvím pohledávky a věřitel má vůči dlužníkovi nárok na jejich náhradu, pokud byla v soudním řízení jejich náhrada úspěšně uplatněna. Totéž se týká nákladů soudního řízení a s ním spojeného právního zastoupení (zastoupení na vymáhání pohledávek).
Na rozdíl od ostatních druhů příslušenství (smluvených úroků, úroků z prodlení, poplatku z prodlení), nelze nárok na náhradu nákladů řízení žalovat samostatně.
Dle současné právní úpravy lze náklady spojené s uplatněním pohledávky uplatňovat samostatně pouze z titulu náhrady škody dle ustanovení § 420 a násl. obč. zák. či § 373 a násl. obch. zák. Předpoklady občanskoprávní i obchodně právní odpovědnosti za škodu jsou dány tím, že:
a) došlo k porušení právní povinnosti dlužníka, který nesplnil povinnost uskutečnit dluhované plnění řádně a včas,
b) došlo ke vzniku škody představované náklady věřitele vynaloženými v důsledku nesplnění povinnosti dlužníka uskutečnit dluhované plnění řádně a včas,
c) existuje příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti dlužníka a vznikem škody. Rozdíl mezi občanskoprávní i obchodně právní odpovědností za škodu pak spočívá v zavinění dlužníka. Zatímco odpovědnost občanskoprávní vyžaduje zaviněné jednání dlužníka, v důsledku něhož došlo k prodlení, odpovědnost obchodně právní je odpovědností objektivní, tj. bez ohledu na zavinění, když dlužník mohl vznik škody představované náklady věřitele vynaloženými v důsledku nesplnění povinnosti dlužníka předvídat. (§ 420 a násl. obč. zák., § 373 a násl. obchod, zák.)
ze dne 29. 6. 2000 č. 2000/35, o postupu proti opožděným platbám v obchodních transakcích, ve svém článku 3 odst. 1 písm. e), pokud jde o náhradu nákladů spojených s vymáháním pohledávky stanoví, že kromě případů, kdy dlužník není za prodlení odpovědný, je věřitel oprávněn požadovat na dlužníkovi přiměřenou náhradu za veškeré náklady spojené s vymáháním, které mu v souvislosti s opožděnou platbou dlužníka vznikly. Tato náhrada nákladů musí ve vztahu k dluhu v daném případě dodržovat zásady průhlednosti a přiměřenosti. Při dodržení výše uvedených zásad mohou členské státy, pokud jde o náhradu nákladů, stanovit pro různé výše dluhu pevnou maximální částku. Toto ustanovení však naše současná právní úprava nepřevzala. S ohledem na praktičnost a potřebnost shora uvedené úpravy lze o této úpravě uvažovat de lege ferenda.