která spočívá zejména v tom, že s promlčením i prekluzi jsou spojeny nepříznivé následky pro věřitele, který své právo neuplatnil v zákonem stanovené lhůtě. Nutí proto věřitele k výkonu jejich práv ve stanovených lhůtách.
Společné těmto lhůtám je to, že v obou případech se jedná o lhůty hmotné právní, tzn., že práva s nimi spojená musí byl uplatněna nejpozději poslední den této lhůty, příp. případneli tento den na sobotu, neděli nebo svátek, nejblíže následující pracovní den.
Naproti tomu v případě procesních lhůt, což je např. lhůta k podání odvolání nebo stížnosti, je lhůta zachována, je-li poslední den lhůty učiněn úkon u soudu či podání odevzdáno orgánu, který má povinnost je doručit.
Zcela zásadní rozdíl mezi promlčením a prekluzi je však v jejich právních následcích.
tj. zánik úspěšné vymahatelnosti práva u soudu v případě uplatnění námitky promlčení, přičemž však nedochází k zániku práva samotného, které nadále existuje v naturální podobě.
Prekluze však znamená zánik práva.
Splní-li dlužník dobrovolně promlčený závazek, jeho přijetím nedojde na straně věřitele k bezdůvodnému obohacení, neboť závazek, byť v oslabené naturální podobě, stále existuje. Naproti tomu bylo-li by plněno dobrovolně na prekludovaný dluh, přijetím plnění by došlo k bezdůvodnému obohacení příjemce tohoto plnění, a tento by byl povinen takto přijaté plnění vydat, pokud by ten, kdo plnění poskytl, podal na jeho vydání žalobu příslušnému soudu (bylo plněno na právo, které již zaniklo, tudíž v době plnění neexistovalo).
S ohledem na odlišné právní následky promlčení a prekluze je zásadně odlišný i postoj soudu k promlčení a prekluzi. V případě promlčení přihlíží soud k této skutečnosti pouze tehdy, pokud dlužník vznese námitku promlčení. Pokud tak dlužník neučiní, může soud žalobě vyhovět. V případě prekluze však je soud ze zákona povinen přihlížet k prekluzi z vlastní úřední povinnosti, i když ji dlužník nenamítá, a je povinen žalobu zamítnout.
Zatímco promlčení je komplexně upraveno občanským zákoníkem, obchodním zákoníkem pro oblast obchodně právních vztahů a dále částečně též dalšími předpisy, prekluze není komplexně upravena žádným právním předpisem. Jednotlivé právní předpisy pouze stanoví příslušnou délku prekluzivní lhůty a subjekt, u kterého je zapotřebí ve stanovené lhůtě právo vykonat. Žádný právní předpis také výslovně neuvádí „právo se prekluduje“, nýbrž uvádí .právo zanikne“. Zákon zpravidla na tento důsledek výslovně upozorňuje.
